Úvod | Ze světa psů | Klenoty české kynologie

Klenoty české kynologie

Zaniklá plemena Čech, Moravy a Slezska

Již v minulosti byla snaha o obnovení několika českých i slovenských původních plemen, která byla na našem území dříve poměrně hojně rozšířena. Díky těmto pokusům a odhodlání chovatelů a milovníků psů se dnes můžeme těšit rozvoji plemen, jako jsou Chodský pes či Pražský krysařík. Jiná plemena, ale neměla tolik štěstí. Zřejmě nejvíce se hovořilo a hovoří o Beskydském bundáši, ale nesmíme opomenout ani další plemena.

Beskydský bundáš

bundas-pes-cisarovsky

Původní verze bundáše, Z encyklopedie PES, Dr. Michala Císařovského

Plemeno menšího vzrůstu s kohoutkovou výškou 45 – 55 cm, srst světlá s velmi hustou podsadou, která ji činí bohatou – od toho odvození bundáš(moravsko-slovenské nářečí: „pes s velkou srstí“ tzv. bundou). Původní verze exteriérem připomínala Bílého švýcarského ovčáka. Podle dostupných informací toto plemeno existovalo ještě v 70. letech minulého století. Bundášové se vyskytovali převážně na salaších v Beskydech, Českomoravské vysočině, severní Moravě a severních Čechách. Byli využívání jako pastevečtí psi. Díky jejich nesmírné lásce k lidem, ale nebyli vhodnými hlídači. Zřejmě i proto je Goralé zkřížili s Německými ovčáky. Štěňata z tohoto spojení měla být čistě bílá s nejlepšími vlastnostmi obou plemen.
V původní verzi měli bundášové stojící uši. Později, při snahách o akceptování samostatného plemene však jeho příznivci předvedli jedince s položenýma ušima. Načež byl bundáš odmítnut jakožto degenerace Slovenského čuvače. Naděje na obnovu tohoto jistě zajímavého plemene je bohužel mizivá.

Český brakýř

Na našem území se chovali různé formy nízkonohých honičů, převážně díky keltským a germánským vlivům. Později v polovině 17. století se jako součást parforsních smeček dostali na naše území další honiči. Bohužel, obzvlášť díky německému vlivu se žádní z nich jako samostatné české plemeno nedochovali. Snad nejznámější byli zelenohorští brakýři, označování spíše jako „němečtí“, chováni v Zelené hoře u Nepomuku v letech 1662 – 1738. Zřejmě byli využívání hlavně k lovu jelení a daňčí zvěře. Zbarveni měli být černě s hnědými nebo žlutými odznaky, s bílou náprsenkou a dolní částí končetin, což odpovídá dnešním rakouským honičům zejména pak Tyrolskému honiči. Podle dochovaných informací nebyli zrovna snadno ovladatelní. Po té až do 19. století byl lov s brakýři v podstatě zastaven z vícera důvodů. Koncem 19. století bylo zrušeno poddanství a osvobozeny selské pozemky, což mělo za následek „regeneraci myslivosti“. Díky tomu se u nás i v Německu řada chovatelů snažila o obnovu mnoha starých plemen brakýřů. Bohužel, v náš neprospěch se většina honičů připisuje Německu a Rakousku, ač jsme se na vývoji mnoha z nich podíleli. Za zmínku stojí i to, že takové Štýrsko bylo součástí Království českého. Český brakýř je dnes pouhou historií české kynologie.

Karlovarský krysařík

karlovarsky-krysarik-rekonstrukce

Rekonstrukce Karlovarského krysaříka popsaného Ing. Findejsem

V jednom z článků přichází Ing. Jan Findejs s existencí dvou typů malých pinčů na českém území. Jedním z nich je nám známý Pražský krysařík a tím druhým měl být tzv. Karlovarský krysařík, který se od toho pražského lišil v podstatě pouze vyšší kohoutkovou výškou a zbarvením. Toto mělo být stejné jako u skvrnité dogy, tedy černé skvrny na bílém podkladě, ale na rozdíl od dogy v menším rozsahu. Karlovarský krysařík se na Karlovarsku objevoval ještě po první světové válce. V tom stejném článku je i zmínka o Harlekýnském pinčovi (Harlequin pinscher), dříve registrován FCI – vyřazen zřejmě z důvodu vyhynutí. Ovšem stále lze na internetu najít spousta jedinců označovaných za toto plemeno. Údajně měl vypadat jako Karlovarský krysařík. Do Německa jej měla importovat z Čech Elsa Beartling pocházející z Hannoveru a dále své odchovy rozšířit i do Ameriky. Harlekýn je o něco větší než náš krysařík. Ve standardu Harlekýnského pinče jsem nalezla za povolené typy zbarvení merle, brindle a piebald v různých barvách a dokonce i s pálením. Ani jedno z těchto neodpovídá popisovanému zbarvení Karlovarského krysaříka – malé černé skvrny rozložené po těle, obdobně jako u dogy. Někde tedy bude chyba, buď bylo zbarvení špatně popsáno panem Ing. Janem Findejsem a zároveň i špatně vyobrazeno na kresbě paní M. Říhovou nebo Harlekýnský pinč není pravým následníkem Karlovarského krysaříka.
V poslední době je zřejmě trendem do stávajících plemen zařazovat merle geny. Výjimkou není ani Pražský krysařík. Několik málo jedinců Pražského krysaříka v merle zbarvení se vyskytuje u pár českých chovatelů. Jak a z čeho toto zbarvení získali, se mi zjistit nepodařilo. Prozatímně jsou merle jedinci zapisováni do pomocného registru a zapojováni do chovu jako obnova „variety“ Karlovarského krysaříka. Opět musím podotknout, že o merle zbarvení se ve zmíněné publikaci nepíše. A tak zůstává otázkou, jestli Karlovarský krysařík popisovaný panem Findejsem existoval a pokud ano, zda ještě někdy bude.

Přečtěte si také:  Výchovný obojek Spray Commander

Naopak na obhajobu tvrzení ve prospěch merle barvy hovoří roku 1903 Václav Fuchs, který podotýká oblibu strakatých ratlíčků, jejichž základní barva byla stříbrnošedá s tmavohnědými až černými skvrnami. Jelikož tato zmínka pochází z dřívější doby, má u chovatelů zřejmě větší váhu. Může se ovšem jednat pouze o barevnou varietu tehdejšího ratlíčka. Pan Fuchs jej totiž přímo Karlovarským krysaříkem nenazval a ani neudal jeho původ.
Zda tedy nějaký vyloženě Karlovarský krysařík existoval a jak přesně vypadal, se dnes už stěží dozvíme.

Závěrem

Vyhynulá plemena již zřejmě nemají šanci na obnovu. A pokud by přece měla, stálo by to za to? Bundáš je obdoba Bílého švýcarského ovčáka, Čeští brakýři vypadali zřejmě obdobně jako dnešní rakouští brakýři a původní vzhled Karlovarského krysaříka je přinejmenším rozporuplný. Ovšem na naše současná plemena můžeme být právem hrdí. Teď je na současných kynolozích, aby plemena nejen zachovali pro další generace, ale i rozšířili a zejména zkvalitnili. Česká plemena si to jistě zaslouží.

Autor Caroline Free

"Za peníze si můžeš koupit docela dobrého psa, ale nekoupíš si zavrtění jeho ocasu." Ajťačka, umělkyně, amatérská fotografka, chovatelka hlodavců, westernová jezdkyně a především vášnivá kynoložka. Můj svět se odjakživa točí kolem zvířat a to zejména kolem psů. Zajímám se především o zdraví, genetiku, výživu, výchovu, výcvik a plemena.

Mohlo by Vás zajímat

Délku života psů lze významně prodloužit

Pro každého majitele psa je zcela zásadní otázka, jak dlouho bude můj věrný přítel naživu. Téměř u všech plemen byla zjištěna průměrná délka života, přičemž zatím poslední stanovení bylo  provedeno u Cane Corso Italiano naší výzkumnou skupinou v ZOO Tábor.

2 komentáře

  1. Já si beskydského ovčáka představuji jako bílého chodského psa, možná, na rozdíl od chodského psa, bez podmínky rovné srsti. Pak by ani nebyl “konkurencí pro stávající plemena – na rozdíl od švýcarského (dříve kanadsko amerického bílého) ovčáka je menší a má dlouhou srst, od chodského psa se vzhledově liší bílou, možná i zvlněnou srstí.

Napsat komentář

Přihlašte se rychle pomocí Facebooku:

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ověření *

Přihlásit se


Uživatelské jméno
Registrovat se!
Heslo
Zapomněli jste heslo? (zavřít)

vytvořit účet


Uživatelské jméno
E-mail
Heslo
Potvrzení hesla
Chcete se přihlásit? (zavřít)

Zapomenuté heslo


Uživatelské jméno nebo e-mail
(zavřít)
Přejít k navigační liště