Nemožné nebo reálné?

Trénovat s plemenem jako je Sibiřský husky, vyhrávat závody a skládat zkoušky, se zdá hodně pejskařům nemožné. Ovšem já jsem zastánce toho, že nic není nemožné, je to jen složitější. Ale se správnou motivací, přístupem a uvědomění si určitých rozdílných věcí mezi pracovním a severským plemenem, to je reálné.  

Jako základní věcí je samotný přístup k tréninku. Ze začátku jsem s Miguellem praktikovala typické ,,cvičákovské” metody se silnou korekcí, rychle jsem však zjistila, že u huskyho tímto způsobem opravdu neuspěju. Musela jsem si uvědomit, že na takové plemeno se nesmí tlačit. Při tréninku je důležité mít perfektní sebeovládání, klidnou hlavu, nezvyšovat hlas a v žádném případě nepoužívat silnou korekci. Tyto plemena to velice rozhodí, ne-li dokonce vyloženě zastraší, a dále nechtějí spolupracovat. Toto se vám v 90% u ovčáka nestane jsou to takový “otloukánci”, kteří psychicky zvládnou i tvrdší způsob výcviku, a přesto chtějí dál pracovat, ale měla jsem na paměti, že severská plemena jsou velmi citlivá a k tomu velmi tvrdohlavá, takže křikem a silnou korekcí bych opravdu daleko nedošla. 

Než jsem přešla z těchto “cvičákovckých” metod na jiné, výcvik ho nebavil a výsledky nebyly takové, jaké jsem si přála. A tak jsem zapracovala především na sobě, zapřemýšlela se nad tím, jak ho přimět ochotně spolupracovat a jak docílit veselé poslušnosti i provádění triků. Změnila jsem celý způsob výcviku, začala se o to více vzdělávat, brala v potaz jeho charakteristické vlastnosti plemena a začala je využívat ve svůj prospěch. Začátky byly dosti hektické a než jsme si k sobě našli tu správnou cestu, museli jsme si toho spolu spoustu zažít.  

Přes veškeré překážky jsem to nevzdala a vytvořila jsem si v hlavě metodický plán, jak v Miguellovi probudit touhu po cvičení. Začala jsem sním pracovat přes pozitivku, stylem operatního podmiňování a odměňovat i ty nejjednodušší povely, jako je například sedni, lehni atd. Zkrátila jsem dobu tréninku na jemu vyhovující, což je max 20 minut jednou za 2-3 dny. Časem se začaly projevovat pokroky, tím že si sám přišel říct o trénink. Toho jsem samozřejmě využila a podporovala toto chování. 

Zaměřila jsem se především na to, co mého psa baví, což byly skoky. Začali jsme se učit triky jako přeskakování rukou, proskok rukama, přeskok zad atd. Tyto triky jsem použila i jako způsob odměny při tréninku poslušnosti, protože jak již každý správný pejskař ví, tak odměnu si pes určuje sám.  

A přesně toto je dalším pilířem práce se severským plemene – být v tréninku kreativní a umět určit správnou motivaci. Odměnit ho např. Trikem, který ho baví, házením sněhových koulí, zchlazení se v řece v horkých dnech, vyběhání s jinými psy. I tyto věci jsou pro takového psa velmi silnou motivací. Proto stále vymýšlím nové způsoby odměn, aby byly pokaždé jiné – pamlsek, trik, sněhová koule, proběhnutí se jinými psy, nebo popřípadě jen jiný styl podání odměn (lovení pamlsku v ruce, ve vodě či na zemi, vyhození pamlsku do vzduchu nebo podání více pamlsku rychle za sebou atd.) 

Jednou z velmi důležitých věcí, kterou jsem já podcenila, bylo najít si vhodného trenéra. Naše největší úskalí bylo v době, kdy jsme si našli trenéra, který nám nevyhovoval.

Jako jeden z příkladů, který jsem zažila při nevhodném vedení výcvikářem, k rozdílnosti plemen lze uvést vyštěkávání před cvikem kvůli nabuzení psa a následnému drivu. U pracovních plemen tento způsob vyburcuje psa k lepšímu provedení cviku, ale u severského plemena je následkem pouze uvolnění stresu (ačkoliv ne pokaždé), avšak nelze tím vybudovat motivaci ke cvičení a dokonce se mi stalo, že po vyštěkání o to více ztratil zájem cvičit. 

Nevyhovující trenéři byly taky jedním z důvodů proč jsem se začala více vzdělávat (kurzy, knížky, semináře atd.), lépe porozumět charakterovým vlastnostem určitých typů plemen a zaměřit se spíše na přístup a metodiku výcviku a své zkušenosti předávat dále formou tréninků.  

Závěrem bych chtěla říci, že i když je trénink s takovým plemenem složitější, rozhodně je ale mnohem zábavnější a dokážete si získat opravdu hodně zkušeností a jen tak vás časem něco nepřekvapí. Ale také mě osobně třeba dodal více sebejistoty v ohledu že jsem se často setkávala s kritikou a urážkami, že tito psi nejsou vhodní na závody či zkoušky. A kolikrát i výsměchem co vůbec lezu s takovým psem na plac. A následně když viděli náš výkon mě bavilo se dívat na překvapené obličeje a občas i nějakou omluvu či uznání.