Naše cesta k porozumění

Už jako malá holka jsem hodně milovala zvířata a mým velkým snem bylo mít Huskyho. Bohužel mi rodiče pořízení vlastního psa nedovolili. Měli jsme již jezevčíka a bydleli jsme v domku jen s malým dvorem. Když se rodiče rozvedli, tak jsem se s mamkou přestěhovala a konečně jsem si mohla svého psa pořídit.

Hledání mého vysněného psa

S velkým nadšením jsem začala hledat svého vysněného huskyho, ale jelikož jsem nevěděla absolutně nic o průkazu původu, tak jsem omylem podpořila množitele a také se mi to vymstilo.

Domů jsem si přivezla sice roztomilé, malé štěňátko, ale po prvním měsíci u mě vážně onemocnělo. Celé dva měsíce jsem jezdila po různých veterinářích, ale nikdo mi nedokázal říct, co s ním je. Umíral mi doslova před očima, každý den víc a víc slábl, až nakonec skoro nechodil, nejedl a ani nepil.

Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem koukala na to, jak strašně trpí a já mu nemohla nijak pomoci. Nakonec veterinářka usoudila, že to je neléčitelná rakovina střev a chtěla ho uspat. Bylo to pro mě hrozně těžké a chtěla jsem vědět, že to je opravdu rakovina.

Z důvodu potvrzení diagnózy jsme se domluvili, že ho budou operovat a kdyby se potvrdilo co jsme si mysleli, nebudou ho probouzet z narkózy, ale ukončí se jeho trápení. Požádala jsem, zda s Miguellem můžu strávit poslední chvíle před operací, když ho budou uspávat a oni mi vyhověli. Byla jsem za to velice ráda, protože kdybych o něj přišla, naše poslední vzpomínka by byla na to, jak mi poklidně usíná v náručí a nic ho nebolí.

Když byl na sále, byly to nejdelší čtyři hodiny mého života, ale pak zazvonil telefon a já se dozvěděla, že je v pořádku, protože to byla vrozená vada (invaginace střev), která se dala operativně řešit. Byla jsem štěstím bez sebe. Odvezla jsme si ho domů a doufala jsem, že už všechno bude dobré.

Opak byl však pravdou. Z důvodu nemoci bylo Migímu vše odpouštěno, byl rozmazlován a nebyl socializován s jinými psy a tím se z něj stal nevychovaný, dominantní, agresivní pes, kterého jsem těžce nezvládala. Tato situace mě dovedla až k nejhorším myšlenkám, že Miguellovi bude lépe u někoho jiného, kdo ho zvládne vychovat.

Naštěstí jsem ho milovala tak, že jsem se ho nedokázala vzdát a začala jsem všechno postupně a důsledně řešit. Snažila jsem se chápat, jak se asi v určitých situacích cítí, proč se tak cítí, hledala jsem důvody/spouštěče tohoto chování. Po čase, co jsem sním hodně pracovala, naučila se číst konejšivé signály a celkově chápat jeho myšlení, se z něj stal pohodový psík, který je skvělý společník do života.

Díky tomu, že jsem řešila jeho problémové chování, jsem přišla na to, jakým způsobem s ním pracovat / cvičit / vychovávat ho, a také na to, že pokud chci mít klidného, vyrovnaného psa, tak musí být nejen fyzicky, ale i psychicky vybitý.

Kvůli psychickému vybití jsme se začali učit jednoduché triky, ale když jsem viděla, jak nám to jde, chtěla jsem jít dál a tak jsme se začali učit složitější triky a poslušnost.

Jednou ve stáji, kde jsem jezdila na koních, se konal Veselý psí závod a já jsem se zúčastnila čistě ze socializačních důvodů. Absolutně mě nenapadlo, že bychom se mohli umístit a natož vyhrát! Co mi zpětně říkali rozhodčí, tak prý ani oni nevěřili vlastním očím a mysleli, že si prý neumí ani lehnout.

Ovšem Miguell vytřel zrak mně i jim a odnesl si ze závodu první místo za Freestyle, první místo za překážkovou dráhu, třetí místo za Miss voříšek a ještě pohár Mistr závodu. Vzhledem k tomu, že Miguell vyhrál hned první závody, mě napadlo, proč by si nemohl zkusit i zkoušky z poslušnosti, a tak jsme se na to vrhli.

Našli jsme trenéra, který nám ukázal, jak vůbec zkoušky vypadají, jak probíhají, co obsahují a pod jeho vedením jsme splnili zkoušku ZZO. Bohužel nám moc neseděl. Jeho praktiky fungují u pracovních plemen, ale severskému plemeni zcela nevyhovují.

U takového plemene je při tréninku zapotřebí velká kreativita, individuální přístup a hlavně respektovat jeho charakteristické znaky, jako je třeba delší reflexní oblouk, než je např. u ovčáka…

Jeho styl výcviku nám občas spíš uškodil, než pomohl, a tak jsme se rozhodli, že to zatím zvládneme bez trenéra. Momentálně se připravujeme na ZZO1 podle našeho stylu cvičení a pevně věřím, že příští rok ji složíme bez problémů.

Tak nám držte palce!