Klenoty české kynologie

V dnešní době se na území našeho státu vyskytují plemena psů snad ze všech koutů světa a jejich počet díky možnostem importů stále roste. Ale jakožto hrdí čeští kynologové bychom neměli zapomínat na psy našich předků. Psy, kteří strážili obydlí či stáda dobytka, usnadňovali každodenní práci ovčáků, statkářů, doprovázeli své pány na lovy, hony či jen dělali radost ve všech společenských vrstvách.

V současnosti náš stát čítá šest plemen psů s uznaným původem na území České republiky. Jedná se o plemena lovecká, pracovní, pastevecká, společenská a dokonce i jedno původně laboratorní. Jmenovitě to jsou Český fousek, Český teriér, Český strakatý pes, Český horský pes, Pražský krysařík a Chodský pes. K roku 2013 jsou však FCI uznaná pouze dvě z těchto plemen a to Český fousek a Český teriér, na uznání zbylých plemen jejich kluby a chovatelé samozřejmě pracují. Největším zádrhelem je nedostatečná populace. Jelikož FCI požaduje minimálně 8 krevních linií pro uznání, bude tedy zřejmě trvat ještě dlouho, než se cíleným šlechtěním vytvoří dostatečný počet nepříbuzných linií.

Český fousek

Mok z Kobeřic, autor Drahomíra Matějáková

Zřejmě nejstarší české plemeno, neboť o loveckých psech obdobného typu se píše již v dobách Českého království. O hlubokých kořenech tohoto plemene svědčí i obraz z 16. století, nalezený v klášteře ve Vyšším brodě. Na němž byl vyobrazen český pes, který svým vzhledem velice připomíná dnešní standard českého fouska. Ovšem, zda dnešní fouskové nesou geny původních loveckých psů chovaných na našem území, se můžeme pouze dohadovat. I přes podobnost zejména s Německým drátosrstým ohařem se odkazoval roku 1944 František Houska na tehdejšího poradce chovu plemene, který uvedl nepatrné rozdíly fouska od Německého drátosrstého ohaře a to: chybějící pesíky u NDO a neuznané černobílé zbarvení u fouska. S jistotou můžeme ale říci, že původní ohaři chováni na českém území působili jistě v počátcích chovu mnoha ohařů po celé Evropě. Za zmínku jistě stojí křížení Českého fouska a Výmarského ohaře, které položilo základ Slovenskému hrubosrstému ohaři. Pojmenování „český fousek“ bylo prvně užito v názvu prvního klubu tohoto plemene „Spolek pro ohaře hrubosrsté – český fousek- pro Království české se sídlem v Písku“ roku 1896. Od roku 1958 funguje „Klub chovatelů českých fousků“. I přes to všechno bylo plemeno uznáno až roku 1964 a to i díky podpoře Ing. gen. Václava Růžičky, který byl v té době presidentem FCI.

autor Drahomíra Matějáková

Český fousek je řazen FCI do skupiny VII – ohaři, sekce 1.3 – kontinentální ohaři hrubosrstí, typu grifona s mezinárodním názvem Bohemian Wire-Haired Pointing Griffon. S pracovní zkouškou. Fouskové jsou hrubosrstí, typickým znakem jsou tzv. „fousy“ na spodní straně lící a na pyscích. Podle nichž je odvozen i název plemene. Uznány jsou tři barevné variety a to tmavý bělouš s plotnami nebo bez nich, hnědák s bíle prokvetlými znaky na hrudi a na dolní části končetin a hnědák beze znaků. Tento středně velký ohař s výškou od 58 cm do 66 cm téměř čtvercového rámce má přirozené schopnosti pro práci v poli, ve vodě i v lese, jeho všestranné využití se stalo jeho velkou předností. Jeho chovatelé a příznivci oprávněně prohlašují, že “český fousek je pes pro českou krajinu”.

Český teriér

Flanagan Kalifa Bohemica, autor Hana Petrusová

Dalším z uznaných FCI plemen je Český teriér, FCI jej zapsalo roku 1963 jako první zapsané české plemeno. Za „otce plemene“ je považován pan František Horák z Klánovic, mimo jiné také tvůrce Českého strakatého psa. Ten po druhé světové válce cíleně šlechtil nízkonohého loveckého psa s nenáročnou srstí a dobře ovladatelnou povahou. Plemeno vzešlo ze Sealyham teriéra a Skotského teriéra. Roku 1990 byl založen Klub chovatelů českých teriérů, který stále funguje. Plemeno se řadí do FCI III – Teriéři, sekce 2 – Malí teriéři.

Gebi ze Zlatého Antoníčku, autor Hana Petrusová

Původně sloužil k lovu lišek a jezevců, dnes zastupuje spíše společenská plemena. Velikost plemene je 25 – 32 cm. Jedná se o krátkonohého teriéra se středně velkým klopeným uchem, obdélníkového formátu. Jeho tělo pokrývá jemná mírně zvlněná dlouhá srst, která se stříháním upravuje, tak aby byly patrné obrysy trupu a končetin. Zároveň se nechává nestříhaný knír a obočí. Povolená jsou dvě zbarvení šedomodrý a světle kávový. Standard připouští žluté, šedé a bílé odznaky na hlavě (skráně a brada), hrdle, prsou, hrudníku a břichu, spodních částech končetin a v okolí řitního otvoru. Někdy se vyskytuje bílý límec nebo bílá špička ocasu, ale základní barva musí vždy převládat. Štěňata se rodí „plné barvy“ – tedy černá nebo čokoládově hnědá. Český teriér není typický teriér, postrádá teriérskou dravost, neposednost, přehnanou živost a aktivitu. Povahově je klidný a nekomplikovaný, ideální společník pro kynology střední a starší generace.

Český strakatý pes

Appia Amorevita, autor AdessoPhoto

Při prvním pohledu na Českého strakatého psa jistě většina laiků konstatuje, že se jedná o voříška. A od pravdy nemají daleko. Svým exteriérem strakáč odpovídá typickému psu českého venkova, kterého známe například z kreseb Josefa Lady. A do jisté míry se na vývoji plemene podíleli kříženci z Českého prostředí. Původní záměr vzniku tohoto plemene, ovšem nebyla obnova fiktivní staročeské rasy. František Horák na počátku 50. let pracoval ve fyziologickém ústavu Československé akademie věd v Praze. Jako laboratorní psi zde používali bígly, v zemi za Železnou oponou byli ovšem těžko dostupní a drazí. Zapotřebí tedy bylo najít či vyšlechtit dostupnějšího a levnějšího psa s vyrovnanou povahou, vhodného pro laboratorní účely. Dle dokumentů použil F. Horák jako základ chovu vlkošedou fenu křížence Německého ovčáka Rigu a psa trikolórního strakáče teriérského typu s hrubší srstí Míšu. Ve třetí generaci přikřížil Německého krátkosrstého ohaře. Do roku 1960 se chov plemene omezoval pouze na zmiňovaný fyziologický ústav a plemeno neslo jméno „Horákův laboratorní pes“, zkoušely se na něm například operační postupy při transplantaci ledvin. Přednost měli psi krátkosrstí s tzv. „patrovou srstí“ – s hustou podsadou. O rok později bylo šest psů předvedeno na výstavě v Praze pod novým názvem „Český strakatý pes“. Předcházela tomu registrace plemenu u ČSCHDZ. V roce 1980 ovšem ČSAV ukončila chov laboratorních psů a zbylí jedinci byli rozprodání soukromníkům. Nastala krize v chovu a plemeno téměř zaniklo. Až roku 1993 se několik příznivců rozhodlo plemeno vzkřísit. Dodnes ovšem není budoucnost plemene jistá a zřejmě se nevyhne další regeneraci. Zastřešujícím klubem plemene je KCHMPP.

autor Caroline Free

Toto prozatím FCI neuznané plemeno se řadí mezi střední psi s KVH 40 – 55 cm. Zbarveno je tříbarevně, a to buď černo-žluto-bíle nebo hnědo-žluto-bíle. Bílé plochy musí být tečkovány v oblasti žluté barvy žlutě, v oblasti černé/hnědé barvy černě/hnědě. Existují dvě varianty osrstění: krátkosrstá a dlouhosrstá – mírně vlnitá. Vzhledem k historickému využití plemene je u něj potlačena agresivita a dominance. Výchova strakáče není náročná. Toto temperamentní plemeno našlo využití v mnoha sportovních odvětvích, používá se v canisterapii, ale hlavně je úžasným rodinným psem a parťákem do nepohody.

Pokračování na další straně!