Z deníku psovoda bezpečnostní služby

Moje láska k psům začala už někdy v dětství, kdy jsme chodili na návštěvu ke známým a hráli si tam s úžasně vycvičeným fouskem. Chodil po zadních a dělal válečky. Hned jsem si takového psího kamaráda přál, abych ho mohl cvičit v psích kusech, ale jak to tak bývá, rodiče žádné domácí zvíře nechtěli. Svého prvního psa jsem si pořídil až ve dvaceti, když jsem bydlel sám. Po pár letech jsem měl rázem parťáky dva, a tak už jsme byli taková pěkná psí smečka. Chodili jsme často na cvičák a na dlouhé procházky a užili si spolu spoustu legrace.

Zpátky na cvičák a do služby

Uběhlo víc jak dvacet let, tihle dva pejsci už se toulají po věčných lovištích, ale zůstávají  stále v mém srdci . Když zármutek z jejich ztráty odezněl, říkal jsem si, že bych mohl zužitkovat letité zkušenosti ze cvičáku a zatoužil jsem stát se psovodem ve službě.

Dlouho jsem vybíral vhodného psa, kontaktoval různé chovatele, navštěvoval jeden psí útulek za druhým. Nakonec jsem si po domluvě se známým ze cvičáku vzal štěně krátkosrstého belgického ovčáka a raději psa než fenu, přeci jen už jsem byl na psí pány zvyklý.

Tohle plemeno přímo miluji. Je to velice inteligentní pes, má vytříbený, bystrý postřeh, rád a rychle se učí, perfektně hlídá a je na to patřičně hrdý, budí tak předem oprávněný respekt. Pravda, jak mě ostatní chovatelé upozorňovali a jak se také později projevilo, je ten můj ovčák pěkně temperamentní. Ale jsme sehraná dvojka, tak mě poslechne na první slovo a jeho temperament nechám vybouřit buď na cvičáku nebo když se k tomu naskytne příležitost v práci. Dělám už několik let strážného se psem coby fyzická ostraha areálů. Musím říct, že je to pro mně úžasná práce, i když by se někomu mohla zdát nudná. S mým psem se ale nudit nedá. Máme pravidelné i nepravidelné pochůzky areálem, chodíme a kontrolujeme oplocení a když jde někdo kolem, nechám svého psa trochu vyštěkávat, poslouchám, jestli se ve vyštěkávání nezastavuje, a za chvíli, jakmile mu dám povel, je zase ticho.

Inspirativní svět kynologie

Musíme tedy pravidelně chodit i na cvičák. Pravda, jsou chvíle, kdy bych si raději odpočal, ale jakmile vidím, jak se můj pes těší, hned mě svýma nadšenýma očima a usměvavou tlamou povzbudí. Na cvičáku potkáváme samé skvělé lidi, odborníky v kynologii, se kterými se potkávám i na závodech. Když vidím výkony těch psů na soutěžích, mají můj neskonalý obdiv, co všechno dovedou, jak jsou pohotoví a inteligentní, přitom bezmezně poslouchají. Zřejmě i proto psi tak miluji a v duchu sním o tom, že snad i my jednou budeme vystupovat v přehlídce stopování, poslušnosti a obrany. I kdyby se tak nikdy nestalo, můj pes bude mým šampionem už napořád, vždyť to znáte, jak to chodí. :-)